Dobrodružné krytí

23. března 2012 v 15:35 | Tereza |  Štěkání a povídání
A je to tady. Kolik snů se mi o tom zdálo, než to opravdu přišlo. Shon, nervozita, zvýšený adrenalin. Ale aspoň se mi ulevilo, že se přeci jen nerozhodla obětovat mateřství na oltář kariéry a že letos místo plánovaných zkoušek a závodů bude olizovat prdelky. Kolikrát jsem jí musela opakovat, že si nezkazí postavu a že jí se vším pomůžu. Tedy ne s těmi prdelkami...



Tentokrát jsme nenechali nic náhodě a když se blížily ty pravé dny, šly jsme na testy progesteronu. Nejen, že se na krytí netvářila, ale i progesteron byl žalostně nízko. O dva dny později, v den, kdy už se každá slušná fena kryje, progesteron vyšel o směšné desetinky vyšší. Tak jsme se zatím v klidu připravovaly na cestu a v den třetího progesteronu Aylinu náruživost zkoušeli s kamarádčiným trpasličím pudlem. A Ayla se chovala tak, jak se chová ženská, když se o ní řekne, že je jako prkno. Tedy bez zájmu. Byly jsme tedy zatím v klidu, než neočekávaně brzy přišel telefonát z laboratoře a zněl, ať nakryjeme HNED, že to za ty dva dny vystoupalo a je skoro pozdě.

Nedivím se vůbec ničemu a bleskově ověřuju rezervaci hotelu, samozřejmě je však obsazen. Během pěti minut obvolám veškeré ubytovny a hotely ve Zlíně a v předposlední položce seznamu mě jako jediní berou se psem. Utíkáme na první vlak a už za pár hodin si nás na nádraží ve Zlíně vyzvedává pan Stuchlík, Artův pán a náš průvodce na následující dva dny.

Ayla vystupuje z auta a začíná něco tušit ve vzduchu. Jak to ví, to teda netuším, ale spouští na chvíli pěkný virvál, tak ani nemáme klid se seznámit s Evou, která nám ke krytí přijela asistovat. Vypouštíme Aylu na zahradu, aby si to tam prozkoumala, ta ale místo toho hledá, kudy se dostat k Artovi nejkratší cestou. Tak je k sobě raději pouštíme hned a dál mám zakázáno to popisovat, že prý to je jen mezi nimi dvěma, že loni jsem vyprávění o krytí přehnala a Ayla se pak musela cítit jako nějaká běhna:-) Prozradím jen to, že se jim to zřejmě líbilo, protože si dali rande i na příští den. Jen mě udivuje, jak je Ayla uvědomělá, že před pár hodinami kašlala nejen na vořechy na ulici, ale i na překrásného pudla ve výstavním střihu. Prostě čekala na toho pravého.

Na divnou polohu Ayly se mě neptejte, chtěla to tak ona.

Ještě jsem chvíli testovala trpělivost Arta i jeho pánů při focení, přičemž jsme se konečně líp seznámili. Art dělal úžasný dojem a já asi jen tak nezapomenu, jak se mu zapadající slunce odráželo od podobně slunečně zbarvené srsti a jak běhal, jako by ho světlo nadnášelo. Ayle se nedivím, protože na Arta se počkat vyplatilo.



Je na čase jít se ubytovat, tak nás pan Stuchlík nakládá a veze na adresu, kterou jsem si opsala z internetu. Už jsem pořádně unavená, tak poněkud znervózním, když zjistím, že na opsaném popisném čísle žádné ubytování není. Po chvilce v ulici nacházíme nějakou ubytovnu, ovšem na úplně jiném čísle. Už je tma, osvětlení žádné, ale to co vidím a slyším mě ubezpečuje, že je to jiná ubytovna. Kolem se ochomýtají podivní východní dělníci a mě se vážně ulevuje, že jsme na špatné adrese. Zvedám telefon a znovu mluvím s milou paní domácí. A dozvídám se, že mají jen na internetu špatně napsané číslo. Jsme tu dobře. Ajaj. Nic jiného už nenajdu. Nevadí, jsme přece s Aylou holky odvážné, tak co proti Ukrajincům...

Paní domácí mi tedy odvahy nedodává, když se mě ptá, jak to, že se nebojím. Ptá se mě asi třikrát a pořád se na mě zkoumavě dívá a povídá; "Víte, vy jste taková mladinká." Stejně zkoumavě si mě prohlíží spolubydlící, nebo alespoň ti, kteří jsou dost střízliví, aby mohli na NĚCO takového myslet. Jeden se snaží projít zavřenými dveřmi a několikrát do nich naráží jako moucha do skla. Tak ten už nebezpečný nebude. Další dědula, čech, s teplákama slušivě zastrčenýma do vyšponovaných ponožek, se jde zeptat, proč cestuju, tak mu říkám pravdu a on, "Já bych jí je udělal taky, měla říct mě, HáHá." Mě do smíchu není, a ani nevím, jestli mě má uklidnit, že mi domácí nabídla, že mě raději pohlídá i dveře od záchodu, než si odskočím. WC s nápisem "nekouřit" a na zemi sklenice s vajgly, nějaké i okolo... Domácí mě ubezpečila, že s nima vyřídí, aby v noci nic nevymýšleli. "Copak budou něco vymýšlet?", trochu se zamýšlí; "no....ale nééé.....nebudou." Aslepoň o mě ví celá ubytovna. Většího klidu mi dodala radou, ať v nejhorším volám policii. Bleskově se zamykám v pokoji, vyndavám pepřový spej a děkuju mamince, že je opatrná a takovou věc mi koupila. Ještě udělám tu chybu, že si sundám boty a šlápnu nohou na koberec. K mokré ponožce jsem si zvládla čichnout jen jednou, pak jsem se raději dál nestresovala. Ayla do teď ostražitě leží před dveřma a sleduje pohyb na chodbě, ale teď ji ženu do postele, aby v tom humusu neležela. Plní to ochotně a do rána se odtamtud nehne. Chvilku věnuju hledání štěnic, ale světe div se, dneska nám společnost dělat nebudou. Nestačím se divit také tomu, že kolem poslupně utichá hlahol a po osmé hodině už je ticho dokonalé. Chudáci dostali večerku jako na škole v přírodě. Kupodivu usínám.

Tahle to tak špatně nevypadá. I rozbité okno se mi podařilo zavřít.

Ráno se probouzím vyspalá a bez stráty květinky. Dopadlo to dobře, ale stejně mizím jako pára nad hrncem. Poslední věc, co jsem stihla před odjezdem z Prahy, bylo podívat se do mapy a snažit se zapamatovat trasy po okolí. Ubytovna byla na kraji Zlína hezky v přírodě, takže jsme si naplánovali se přez den povalovat po okolí. Je krásně, šineme se přírodou a dřímeme pod stromy. Za chvíli si nás vyzvedává pan Stuchlík a veze nás na okružní poznavací jízdu po Zlíně. Původně jsem si Zlín chtěla prohlédnout pěšky, ale teď vidím, že při jeho rozlehlosti by to nebylo vůbec možné.
Škoda, že se habry nedají žrát.

Za chvilku už frčíme za nedočkavým Artem. Vše probíhá stejně jako včera, takže se mi obrovsky ulevuje díky pocitu, že teď už můžu jen měsíc v klidu vyčkávat, jestli se zadařilo. Druhé kolo focení a seznamování a další bleskový přesun na nádraží, abychom stihli přímý vlak. Myslím, že po dnešní noci mě už nic nepřekvapí, ale když konečně v kupé osamíme, přistoupí značně podivný muž a upřeně se dívá na Aylu. Toto a jeho aroma ji probouzí. Asi jsem ještě neviděla psa, který by vydržel tak dlouho hledět někomu zpříma do očí. Co si asi oba myslí? Nebyla v tom žádná výhružka ani strach. Ayla za chvíli v klidu pokládá hlavu a spí. Muž z ní ovšem během následujících dvou hodin spustí oči jen když si objednává pivo od stevardky. Znervózňuje mě to a znervózňuje mě jeho zápach, ale nějak nemám sílu to řešit. V jedné stanici před Prahou se muž zvedá a tentokrát se podívá do očí mně a pozdraví. Šokuje mě jeho milý a hlas a až znepokojivě laskavý pohled očí. Celou dobu je mi jeho společnost protivná, takže něco takového nečekám. Zvlášní zakončení nezapomenutelných dvou dní.

Chtěla bych velmi poděkovat Evě Pančochové za její asistenci, a rodině Stuchlíkových za nesmírně milé přijetí a servis během naší cesty do Zlína.
 


Komentáře

1 Leneli Leneli | E-mail | Web | 29. května 2012 v 0:23 | Reagovat

Téééda, přečíst si to bylo snad ještě dobrodružnější, než to slyšet v telefonu. Jsi dobrodružka! Už se nedivím, že po tomhle zážitku Ti Alya nadělila smečku psích chlapeckých ochránců - a jim jen jednu pronceznu, která bude hlídat, aby vypadali k světu a úplně nezvlčeli :-D.
Mějte se, mámy! Lenelí smečka. :-)

2 LeJeMy LeJeMy | 31. května 2012 v 14:08 | Reagovat

Musím říct, že čtení detektivek je proti tomuto článku dost pohodové čtivo. O_O Jste opravdu holky statečné a věřím, že Vás nic už nedokáže rozhodit ;-) Souhlasím s Léňou a jejím komentářem k chlapeckým ochráncům. :-)

3 Terezas Terezas | 1. června 2012 v 14:31 | Reagovat

Já se taky nedivím, že Ayla má tolik synů, nějak mi to k ní sedne líp, než fiflenky slečinky :-) A Fíha? Ta teda nevypadá, že by měla problém se mezi tolika chlapama prosadit ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.